English versionDeutsch version
Polska 	zwolnienieMagyar változat
??????? ??????Versión en espa?ol
Rally-Mania.cz

/ Zpět na přehled článků

Jak jsme jeli na rallye do Itálie aneb Výlet nejen pro fanoušky rychlých kol

Zařazeno : RAC classi

14.05.2007 11:06
Tisknout článek
Kategorie : Ostatní; zobrazeno : 3219x


Týden po Rallye Český Krumlov, naší domácí a nejoblíbenější automobilové soutěži, jsme se vypravili na kulturně-sportovní výlet do země dlouhých nocí, temperamentních obyvatel a krásných žen.
Naším cílem byla Itálie! Českokrumlovská část posádky modrého vozu Ford Focus C-Max byla tvořena majitelem tohoto komfortního dopravního prostředku Daliborem Benychem, Michalem Nodesem a mnou. Vyrazili jsme v pátek po sedmé hodině ranní z Českého Krumlova a nabrali kurs Velešín, kde jsme ještě naložili posledního pasažéra Martina Radu. Už před velešínskou Jednotou jsme museli celé auto vystěhovat a vyndat z něj pátou nevyužitou sedačku i víko zavazadlového prostoru, jelikož objem všech zavazadel několikanásobně přesahoval osobní potřebu každého z nás na třídenní výlet. Místa, kam by se žádná normální taška nevešla, byla vyplněna plechovkami plzeňských tekutin nutných k dodržování pitného režimu. "Maxík" byl naplněn až po strop, řidič zařadil jedničku a vyjeli jsme vstříc jižní Evropě. Prvním zážitkem pro nás měla být návštěva muzea Ferrari v Maranellu. Po úspěšném zdolání česko-rakouských hranic jsme se přes Freistadt dostali až na dálnici vedoucí do Linze, kde se již dalo nasadit rychlejší tempo. Rovinatou krajinu v okolí hlavního hornorakouského města vystřídala po několika desítkách kilometrů krásná kopcovitá oblast u Salzburgu, ale pořádné kopečky nás teprve měly čekat v Innsbrucku. První zastávku na vykonání nejnutnějších potřeb a oběd jsme si udělali v německém výběžku u jezera, pořídili společnou fotografii a pokračovali v cestě zase zpátky do Rakouska. Zásada Evropské unie o volném pohybu osob a zboží zde funguje na jedničku, vždyť jsme téměř ani nezaregistrovali, že jsme přejeli hranice dvou států. Dálnice kolem Innsbrucku nám nabídla pohled na část skokanských můstků, hornatá krajina byla pro nás také něčím zajímavým. Silnice však stále stoupala do kopce až do Brenneru. Místní průsmyk je placený, a tak jsme vyplázli první "ojra" za to, že tam vůbec smíme vjet. Z nejvyššího bodu naší cesty, který leží v nadmořské výšce 1370 metrů, začalo klesání až na italské hranice. Tam jsme si vyzvedli lísteček na zaplacení mýta za italskou dálnici a stále klesali dalších více jak sto kilometrů až do brány Dolomitů Bolzana. Naše cesta pokračovala dál přes Trento, Veronu (Romea ani Julii jsme bohužel nepotkali) a Modenu ležící přesně uprostřed mezi Ligurským a Jaderským mořem. Na tachometru jsme měli natočeno přes 750 kilometrů, byly čtyři hodiny a my se měli trefit v dopravní špičce z obrovského města správným sjezdem na Maranello, centrum vzpínajícího se koně a rudé barvy značky Ferrari! Čekali jsme postavu slavného Michaela Schumachera, který nás navede z Modeny až k sobě "domů". To byl ale omyl... obchvat města byl bez našeho vysněného značení. Rozhodli jsme se tedy zastavit u místní čerpaní stanice Shell, která značku Enza Ferrariho podporuje. Šokem však byla venkovní teplota. O půl páté odpoledne pražilo slunce ostošest a teploměr ukazoval 30 stupňů Celsia! Potřebné informace jsme od temperamentního italského prodavače na pumpě získali a do muzea se trefili naprosto bez problémů, jako bychom tam jezdili denně. Vstup 12 euro na osobu jsme čekali, fotografovat nás také nechali a my tak mohli zplna vychutnávat úspěšnou historii i současnost sálající z monopostů formule 1, cestovních vozů, klasických civilních aut i jednotlivých dílů, ze kterých se stroje slavného jména stavějí. Po hodinové prohlídce jsme se ještě zastavili v přilehlém obchůdku s upomínkovými předměty a modely závodní aut, prohlédli si "lidové" ceny, rozloučili se a pokračovali až do hlavního cíle naší cesty – horského městečka Castiglione dei Pépoli rozkládající se pod vrcholkem jedné z hor mezi Bolognou a Florencií. <{(OBR3)}> Tam se jel další ročník soutěže nesoucí název RAC classic, což je automobilový závod historiků. Stejná nebo podobná auta mohli diváci vidět před týdnem právě u nás v Krumlově, v Itálii se však jelo v domovském městě pořádajícího Rallyclubu Sandro Munari a takových skvostů tam startovalo mnohem víc! Mezi téměř stovkou soutěžních speciálů se objevily klenoty značky Lancia typů Stratos HF, 037 Rally, Fulvia HF, Delta HF Integrale, početné bylo i startovní pole vozů Porsche 911 různých specifikací, krásná podívaná byla na Fiat 131 Abarth legendární skupiny B, Opely Kadett nebo Manta a nechyběly ani produkty automobilek Talbot, Peugeot, Ford, Renault, BMW, Alfa Romeo či divoké vozítko Mini Cooper. Neskutečnou atmosféru horského italského městečka s typickou architekturou dokresloval ohlušující zvuk "béčkových" speciálů, které naše hlukové limity jistě nesplňovaly. Po slavnostním startu, na kterém byl přítomen i mistr světa v automobilových soutěžích 1977 a jeden z nejslavnějších jezdců rallyeové historie vůbec Sandro Munari, jsme se přesunuli o několik metrů dál do města, kde měla po desáté hodině večerní startovat noční superspeciální zkouška. Kužely světel a hlučné závodní speciály přiváděly horkokrevné Italy do varu. Jakýkoliv efektnější průjezd byl odměněn hlasitými ovacemi. Po krátkém rozhovoru s hlavním představitelem Rallyclubu Sandro Munari panem Lucio Polim, kterého jsme znali z jeho návštěvy Českého Krumlova, nás čekal bojový úkol v podobě vyhledání vhodného místa na přenocování ve stanu. Nedaleký kemp však byl ještě uzavřen, a tak nám nezbylo nic jiného, než najít nějaké klidné a zapomenuté místečko v lese. Jednou jsme přijeli na asfaltové parkoviště, pak se zase drželi bílé cedulky s nápisem cimitero, která nás dovedla až na místní hřbitov. Pod svitem svíček jsme ale opravdu nenašli odvahu spát. Půl hodiny po dvanácté se nám však podařilo objevit kamenité odpočívadlo v hlubokém lese kousek od dálničního mostu. Všude byla totální tma a čtyři Češi se dvěma stany se snažili zabít kolíky do penetrovaného podkladu... jen si to sami představte. Samozřejmě se nám to nepovedlo, a tak byly stany zatíženy jenom naší váhou. Po náročném dni nám však netrvalo dlouho a ani ten kamenolom pod zády nám nevadil v brzkém usnutí. <{(OBR4)}> Ráno bylo krušné. Venku se přes noc zatáhlo, nebylo ani moc teplo a rozlámaná záda nám úsměv na tváři taky nevykouzlila. Po střídmé snídani jsme se vypravili hledat vhodná místa na koukání a focení historických klenotů. Vzhledem k dostatečné časové rezervě před startem první rychlostní zkoušky jsme se rozhodli projet si druhý úsek, na který jsme se v sobotu chystali. Samotný přejezd na start však byl úchvatný! Silnice označená jako jeden z hlavních tahů byla tak úzká, členitá a technická, že ani ta nejobtížnější česká soutěž by se nevyrovnala náročnosti italských tratí. Start erzety jsme našli bez sebemenších problémů, velmi prudké stoupání však naše auto málem ani nevyjelo. Připadali jsme si jako bojoví letci při startu stíhačky, v autě jsme totiž málem leželi. Necelé tři kilometry dlouhý měřený úsek se skládal z více než deseti vraceček a dalších obtížných zatáček. Zpět jsme se vraceli kolem nádherného jezera Lago del Brasimone, jehož vzhled kazila pouze chemička na opačné straně vody. V průběhu cesty k první sobotní vložce jsme se ještě krátce zastavili u hotelu, v němž bydlelo několik posádek, které na přilehlém dvoře připravovaly svoje mazlíčky. Na trati třetí erzety jsme si vybrali místo na jednom z nejvyšších kopců v blízkém okolí, z něhož byl kromě pěkného výhledu na soutěžní auta vidět i pořádný kus krajiny na protějším obydleném svahu. Úžasná atmosféra prosluněného dne v italských kopcích nás díky historickým závodním autům jakoby vrátila o třicet let zpátky. Kdo nemá rád stará auta, nepochopí. My jsme to ale prožívali jinak, silněji. Po odjetí třiceti vozů jsme opustili jezdecky náročný úsek na vrcholu kopce a přesunuli se na pátou a pro nás poslední rychlostní zkoušku. Přijeli jsme až na rozkvetlou louku k trati, poobědvali a těšili se, až zase uslyšíme ty nádherné zvuky motorů. Mezitím jsme se mohli kochat opět úchvatným výhledem na okolí. Čerstvý horský vzduch nám vyčistil hlavy od všech starostí a dobil nás potřebnými silami. <{(OBR5)}> Po odjetí celého startovního pole jsme se rozloučili s okolím Castiglione a s hřejivým pocitem u srdíčka plni zážitků se vypravili směrem k domovu. Avšak do Krumlova jsme plánovali přijet až v neděli večer. Kde jsme tedy nabrali takové zdržení? No přeci u moře ve známém letovisku Bibione na pobřeží Jaderského moře! Když už jsme byli v Itálii, byl by hřích se k moři nepodívat. Přes Bolognu, Padovu a Benátky jsme přijeli do Bibione až po sedmé hodině večerní a chtěli si najít nějaké ubytování. Druhou noc jsme již neměli v plánu trávit ve stanu a bydlet v turistickém centru jako na táboře nám přišlo jako veliká škoda. V tu dobu však již bylo jedno informační centrum zavřené, a tak nebylo jednoduché se propracovat k nějakému levnému bydlení. Nakonec se nám to ale podařilo a ubytovali jsme se asi v nejhorším hotelu, který ve městě byl. Podobal se spíš klasické české ubytovně, co bychom však za 26 euro na osobu chtěli… Na přespání a umytí ale bohatě stačil a my byli rádi, že máme večer kam složit hlavy. I přes to, že už byla skoro tma, já a Dalin jsme si oblékli plavky a vyrazili do vody. Pláž jsme měli celou pro sebe, jen pár lidí zahalených v mikinách na nás koukalo jako na blázny, co jdeme asi dělat. Foukal totiž studený vítr a stahovala se černá dešťová mračna. U moře ale nejsme každý den, takže jsme se bez váhání vrhli vstříc téměř metrovým vlnám do zkaleného moře. Osvěžení to ale bylo po dvou dnech bez vody parádní, jenom cesta s mokrou hlavou i zadkem zpět na hotel nebyla moc příjemná. Ve sprše jsme se však ohřáli a mohli vyrazit na kulturní večeři. Rohlíky se salámem a sekanou jsme raději přivezli domů a místo toho si pochutnali na pravé italské pizze a výborném červeném víně. <{(OBR6)}> V jedenáct hodin se v Itálii spát nechodí, a proto jsme začali bloumat po městě, co by se kde dalo podniknout. Hluk z kraje města nás ale přilákal na neskutečnou akci! Zrovna ten večer měli v Bibione sraz motorkáři. Ti nám převedli několik akrobatických kousků a efektním pálením pneumatik dodali našim tričkům ten správný dehtový zápach. Třešničkou na dortu byl koncert místní metalové skupiny, s jejíž zpěvačkou se dokonce odvážnější část naší výpravy rozhodla zvěčnit na společné fotce. Po půlnoci jsme se ještě přesunuli zpět do města, ochutnali další druh vína, všichni se vyfotili se sličnými italskými slečnami servírkami, z nichž se nakonec vyklubaly Slovenky a před druhou hodinou ranní ulehli do postelí. Tato noc byla opakem té předešlé - kamenité podloží jsme vyměnili za typické měkké houpací postele. Dopoledne jsme se pořádně prospali, vyrazili se ještě kouknout na moře, nakoupili Spumante a Moscato pro svoje blízké (nic levnějšího jsme pro ně nesehnali), aby i oni z našeho výletu také něco měli, a v poledne vyrazili domů. Cestou zpět se jsme se ještě pokochali hornatou krajinou Itálie i Rakouska a do Čech dorazili kolem sedmé hodiny večer. Na třídenní výlet jsme toho zažili hodně! Za rok možná pojedeme znovu. Přidáte se k nám? Ciao! :-) Více fotografií z RAC classic 2007 najdete v galerii Pavla Kacerovského Text a foto: Pavel Kacerovský

/ Zpět na přehled článků

/Související články

Rychlé hledání
Srovnejto.cz - výhodné pojištění vozidel s možností porovnání

/Fotogalerie z testu VW Pola R WRC ve Španělsku [+VIDEO]

/ Další video...